Dojmy z Evropské permakultúrní konvergence

Letošní Evropská permakultúrní konvergence (EUPC) probíhala 1. – 5. srpna 2012 ve vesnici Escherode poblíž německého města Kassel. Velký „slet“ více než dvou stovek účastníků byl důkladně zorganizovaný a dával představu o nejnovějších trendech, aneb o tom, co v permakultúrním světě právě letí. Ve vesničce Escherode jsem před EUPC strávila dva týdny navíc, absolvovala jsem […]


Letošní Evropská permakultúrní konvergence (EUPC) probíhala 1. – 5. srpna 2012 ve vesnici Escherode poblíž německého města Kassel. Velký „slet“ více než dvou stovek účastníků byl důkladně zorganizovaný a dával představu o nejnovějších trendech, aneb o tom, co v permakultúrním světě právě letí.

Ve vesničce Escherode jsem před EUPC strávila dva týdny navíc, absolvovala jsem totiž 72-hodinový kurz permakultúrního designu v angličtině. Obě akce hostila alternativní komunita gASTWERKe – v názvu komunity je graficky zvýrazněná hříčka, jelikož „ast“ je větvička a vlastně jde o Astwerke. Je to dvacítka dospělých a hrstka malých dětí, kteří obývají areál bývalého lesnického výzkumného centra, společně si vaří a mají i společné finance – co kdo vydělá, dá po táboritsku do „jedné kádě“. Kupodivu se nikdo neulejvá a všichni čile pracují, ať už v rámci komunity nevýdělečně (například v kuchyni nebo ve školce), pěstují na pozemcích komunity biozeleninu, nebo jako většina členů dojíždějí někam za prací. Zatím jim to klape, což se dá vysvětlit mládím komunity (dva roky), neustálým probíráním všech potíží na pravidelných schůzkách, a konečně myslím i německou národní přičinlivostí, důsledností a sklonem brát všechno velmi vážně.

Skvělá organizace setkání

Areál pro více než dvě stovky účastníků EUPC budovala týden předem dobrovolnicky takzvaná Letní akademie, Summer Academy, složená z nejaktivnějších německých permakultúristů nejrůznějšího věku i profesí. Poblíž gASTWERKE vyrostly dva letní bary, dvě ohniště s posezením, spousta velkých stolů s lavicemi, několik cirkusových stanů a dalších přístřešků, letní kuchyně se samoobslužným mytím nádobí, improvizované sprchy a kompostové záchody. (Ty byly zajímavé, protože čistě jen na čůrání byly vyčleněny extra záchodky, aby se moč mohla zpracovávat zvlášť.) Vše bylo důkladně označeno cedulemi a šipkami a vyzdobeno ohromnými vázami s rostlinami natrhanými v okolí. Do letní kuchyně bylo na každé denní jídlo potřeba naverbovat deset dobrovolníků na krájení zeleniny, mytí velkých hrnců a podobně – také jsem se dvakrát přihlásila, protože ono vám to prostě nedá a když všichni pracují, nedokážete se ulejvat.



Pořadatelé ze Summer Academy si náležitě užili úvodní večer, kdy se všichni s gustem předváděli na scéně největšího cirkusového stanu, sklízeli potlesk a zpívali pro tento účel vytvořené písničky. Nazítří ráno jsme ze všeho nejdřív dostali čtvrthodinový minikurz mírumilovné komunikace, aby na konvergenci nevznikaly konflikty (jde o tři pravidla – empatické naslouchání, nepodsouvání špatných úmyslů a nepřisuzování vlastností, nýbrž omezení se na věcnou diskusi).

Po celé čtyři dny probíhaly vždy 3 – 4 aktivity naráz, ve stanech se střídaly přednášky s workshopy a některé akce byly úplně terénní, třeba malý kurz kosení, polní práce s koňmi nebo hlubinně ekologická „univerzita stromů“. Úvodní přednášku měl slavný zakladatel evropské permakultúry Declan Kennedy. Začala prohlášením, ať si jen nemyslíme, že tu budeme v klidu sedět, načež jsme na jeho výzvu povstali a zdravili postupně všechny živly rytmickými gesty a popěvováním „Hejaheja hejaheja…“, ale zbytek přednášky už probíhal konvenčně. Declan mluvil o prvním evropském kurzu permakultúry v roce 1982 (1), líčil, jak se tento pojem rozšířil z původního “permanentního zemědělství“ či pěstování biozeleniny na celý životní styl, mluvil o současném hnutí Occupy, které je rozhodně „naše“, ale taky vyjádřil myšlenku, že než proti něčemu pořád bojovat, je lépe být připraveni na změnu, rovnou ji svým životem uskutečňovat.

Žhavé trendy

Velkým trendem, jehož se týkalo množství přednášek i workshopů, bylo Dračí snění (Dragon dreaming). Konvergence se zúčastnil Australan John Croft, který Dragon Deaming vymyslel a je největší hvězdou tohoto hnutí. Dračí snění je inspirováno australskými domorodci, pro které jsou sny velmi důležité, a je to metoda, jak můžete uskutečňovat své sny, aniž je někde v půlce cesty ztratíte a opustíte. V kostce řečeno je třeba realizovat aktivity v cyklech „snění-plánování-uskutečňování-oslavování“. My jsme zvyklí první a čtvrtý krok vynechávat, což vede k únavě, vyčerpanosti a k tomu, že se svých plánů snadno vzdáváme. Ve fázi „snění“ lidé přednášejí své nápady na aktivity v kruhu, nehierarchicky, žádný nápad není odsouzen. Celý systém je samozřejmě mnohem sofistikovanější, Dračí snění má své lektory, kurzy, trenéry a tak dále.

Dalším trendem jsou určitě Transition Cities (města v přechodu), tedy skupiny městských obyvatel, které se už v předstihu připravují na to, až dojde nafta, a začínají žít trvale udržitelně. Není to aktivita chmurná, nýbrž naopak radostná a komunitní, patří sem městské komunitní zahrady, samozásobitelství, obnova řemesel, solární energie, cyklostezky a mnoho dalšího.

Úžasná byla manželka Declana Kennedyho Margrit, která se zaměřuje na peníze, tedy na otázky kolem současné finanční krize a alternativních finančních systémů. Začala workshopem, kdy jsme si ve skupinkách v malém měřítku pětieurovek a desetieurovek zkoušeli, jaké to je, když si vzájemně můžeme peníze dávat nebo brát – a když třetinu z nich pohltí úroky z kapitálu, což odpovídá realitě.


Následovala přednáška, v níž Margrit Kennedy přesvědčivě ukázala, že za současnou krizi a zadlužování nemohou ani tak státy, jako soukromé banky a podmínky půjčování peněz (kdy každá suma peněz exponenciálně roste, aniž to je podloženo skutečnou hodnotou – přesně na tohle upozorňuje u nás v Čechách Trust pro ekonomiku a společnost), a jak v důsledku tohoto systému desetina lidí stále bohatne na úkor zbylých devíti desetin. Margrit Kennedy v současnosti vydává knihu Occupy Money, kde rozebírá například otázku řecké krize. V Evropě existuje spousta alternativních finančních projektů, které by podobným krizím předešly, ale lobbing soukromých bank je nesmírně silný, a tak všechno zůstává při starém.

Výborná byla i přednáška australské permakultúrní lektorky Robyn Francis na téma chaordických organizací. Pojem „chaordic“ je kombinace „chaotic“ a „organized“ a vyjadřuje to změny, které by měly proběhnout směrem od systému dominance, hierarchie a kompetice směrem ke spolupráci, vzájemnému naslouchání a sítím vztahů. Robyn mluvila také o vizích, „imagineeringu“, i o tom, jak je těžké vytvořit fungující komunitu. Chaordické systémy mění původní dominantní „dictatorship“ v nedominantní, spíše vizionářský, propojující a koordinující „leadership“ (když se to přeloží do češtiny, není mezi diktátorstvím a vůdcovstvím moc velký rozdíl, a tak ponechávám anglické termíny). – A mimochodem, Robyn taky říkala, že zhruba 20 % lidí jsou sociopati neschopní empatie a že je třeba řešit, jak jim zabránit, aby se chopili vedení.

Zajímavý byl i rozsah témat kolem hlubinné ekologie a duchovna, zvlášť v té souvislosti, že u nás v Čechách často házíme ekologická a ezoterická témata do jednoho pytle, pořádáme společné festivaly a veletrhy a podobně. Největší osobností v tomto směru na EUPC byla asi Shelley Sacks z Británie, která vede své posluchače k hlubšímu prožívání vztahu s Matkou Zemí (Earth Forum), a to formou meditací nebo třeba vzájemného sdílení myšlenek na téma, co v našem životě je právě v pohybu a směřuje k nějaké kvalitativně vyšší úrovni. Na blízké louce jsme tančili kolový tanec k uvítání Měsíce, na jiných workshopech jsem zahlédla lidi hledící si mlčky upřeně do očí, nebo plížící se někam křovím (zřejmě kvůli plnějšímu prožívání přírody). Přiznávám se, že co se duchovna týče, mám své limity a jsem dost skeptická, ale žádná z aktivit mi naštěstí v mozku nerozsvítila varovný alarm, protože to nikdy nedošlo tak daleko, že by se někdo snažil získat zájemce pro nějakou svou víru, ani jsem se nesetkala s ničím, co bych už pokládala za pavědu a šarlatánství.

Permakultúra sobě

Další skupina témat se netýkala ani tak podnětů „zvenčí“, jako okruhů „uvnitř“ permakultúrního hnutí. Například permakultúry jako vědy – existuje už totiž hodně permakultúrních výzkumů, které mají seriózní vědecký status, ale málo se o nich ví a je třeba je zkoordinovat a zpřístupnit. To si vzala pod křídla anglická permakultúrní asociace.

Evropská permakultúrní rada (PC Council) řešila otázku nějakého jednotného nebo koordinovaného systému vzdělávání a získávání diplomů DPD/DAPD, což je ale dlouhodobější věc, kterou se bude dále zabývat skupina učitelů a zájemců o učení z celé Evropy (viz web permateachers.eu).

Další programy se točily kolem permakultúry ve Třetím světě, hlavně v Africe. Na rozdíl od běžných programů rozvojové pomoci se permakultúristé snaží nezaujímat paternalistický, mentorující postoj, ale naopak místním obyvatelům naslouchat a vycházet z jejich vlastních znalostí, zkušeností a potřeb.

A samozřejmě že k největším půvabům konvergence patřila i možnost osobního setkávání, pro mě bylo například velmi inspirativní probírat různá témata s českou botaničkou Martinou Petrů, která spoluzakládala madagaskarský projekt Ho Avy a na konvergenci dorazila se svým australským přítelem Stevem a s čtyřměsíční Lucinkou.

Spřízněné duše v Kasselu

V patnáct kilometrů vzdáleném Kasselu shodou okolností zrovna probíhal výtvarný megafestival Documenta, čehož účastníci konvergence využili k uspořádání závěrečného průvodu městem, kterého jsem se ale už neúčastnila. Zato jsme během našeho permakultúrního kurzu (před EUPC) navštívili v Kasselu několik zajímavých míst: novou komunitní zahradu Forstfeld Garten, dále samoobslužnou komunitní zahradu („pick-up yourself garden“), kde jsme si natrhali oběd, a konečně projekt skupiny And And And v bývalé tělocvičně za hlavním nádražím, kde nám oběd uvařili.

S levicově a pacifisticky orientovanými lidmi z And And And jsme se družili pomocí různých her a zároveň chystali podrobnosti průvodu. Skupina And And And v tělocvičně vystavovala v rámci Documentů hesla jako „Vyžeňte kapitalismus ze svého těla!“, venku na dvorku pak bedýnky se zeminou a vysázenou zeleninou, a konečně informace o tom, kde v Kasselu lze naít jejich Nekapitalistickou bylinkovou zahrádku k vaření čajů a Kiosek nekapitalistické ekonomiky, kde se prodávají místní biovýpěstky.

Další místní skupina zvaná Edible Cities (Jedlá města) v centru města založila jako umělecký projekt Do-Nothing Garden (zahradu, kde se nemusí nic dělat). Jenže se jim to zkomplikovalo, jak jsme zjistili v další části naší exkurze. Projekt sídlí v parčíku v centru města u objektu zvaného Trafo, staré nepoužívané trafostanice. Bezúdržbová jedlá zahrádka se skládá z několika ovocných stromků, různých bylinek a trvalek označenými cedulkami, a umělci tu pořádají různé performance, vernisáže, workshopy a podobně.

Před deseti lety všechno probíhalo v pohodě, jenomže pak kasselská radnice vydala nařízení, že na veřejných prostranstvích se nesmí konzumovat alkohol (opít po libosti se můžete jedině v restauracích) a začala i jinak vyhánět z centra bezdomovce, alkoholiky a feťáky. Ti se tudíž začali stahovat právě k Trafu, kde proti nim policisté nezasahovali, protože na uměleckých akcích se přece také nalévá nějaký alkohol.

Výsledek je tristní – okolí trafostanice sice pulzuje životem, ale slouží jako shromaždiště pochybných individuí. Po zemi se válejí odpadky i zchátralí jedinci, z nichž někteří hned na nás začali žebrat, jiní s nepřátelskými výrazy (a vrčícím psem) pomalu vyklidili pole, a další se se zástupcem Edible Cities pustili do naštvané diskuse typu, ať si ti umělci tedy jdou jinam, nebo ať si zkusí nocovat venku v mínus sedmnácti (aspoň pokud jsem to pochopila, protože rozhovor probíhal v němčině). Skupina Edible Cities je z tohoto vývoje nešťastná, protože Trafo má teď odstrašující image a pověst hnízda feťáků, nikoli alternativního uměleckého centra… je ale jasné, že řešením není tyto asociály prostě jen vyhodit a poslat o dům dál, jediná možnost je s nimi nějak pracovat a zapojovat je. To je ovšem, jak jsem viděla, extrémně těžké.

Jedna věc je ale jasná: pokud chcete žít opravdu alternativně a jste srdcem radikální levičáci, v Německu máte spoustu možností!

A celkový dojem z evropské konvergence? Asi ten, že dnešní permakultúra řeší z největší části sociální otázky a problémy lidského soužití v komunitách. Ani jsem se nestačila zmínit třeba o prezentaci ekovesnic (světového hnutí Ecovillages) a o mnoha dalších tématech z tohoto soudku. Sociální stránka permakultúry je totiž evidentně mnohem zapeklitější než stránka pěstitelsko-samozásobitelská.

Text a foto: Eva Hauserová, předsedkyně PK (CS)

Na EUPC a kurz permakultúry jsem mohla vycestovat díky grantové podpoře z programu celoživotního vzdělávání Grundtvig.